Devět z deseti lidí váhá, než osloví na networkingu cizího člověka. Čím to přesně je, jak se strach projevuje hlavně u mladých profesionálů a co s ním v praxi dělat.
Stojíte s kávou v ruce na firemní akci, kolem vás se tvoří hloučky lidí, kteří se očividně znají, a vy přemýšlíte, jak se k někomu přidat, aniž byste působili vlezle. Pokud vám z té představy hoří tváře, nejste sami. Podle letošního amerického průzkumu personální agentury Resume Now pociťuje při pomyšlení na oslovení neznámého člověka alespoň jedno zaváhání devět z deseti lidí. Networking tedy nebolí jen introverty nebo úplné nováčky v byznysu – bolí prakticky každého, jen o tom nikdo nahlas nemluví.
Čeho se na oslovení cizího člověka bojíme nejvíc
Stejný průzkum jde dál a rozebírá, co konkrétně lidem vadí. Čtyřicet dvě procenta se bojí, že budou někoho zdržovat a obtěžovat, třetina se bojí přímého odmítnutí, další třetina vůbec neví, na koho by se v místnosti plné cizích lidí měla obrátit, a necelá třetina netuší, co by vlastně řekla jako první větu. Není to tedy o tom, že by lidé neuměli mluvit nebo neměli co nabídnout. Je to strach ze sociálního rizika – z toho, že se ztrapníme, že budeme na obtíž, že nás někdo odbyde. Mozek tento typ nejistoty vyhodnocuje podobně jako jakékoli jiné ohrožení, ať jde o pracovní pohovor, nebo první věty na networkingové snídani.
Síť kontaktů rozhoduje víc, než si myslíme
Paradox je v tom, že čím víc se networkingu bráníme, tím víc nás to může stát. Ve stejném šetření sedm z deseti dotázaných profesionálů souhlasilo s tím, že jejich síť kontaktů má pro kariéru větší váhu než samotný životopis. V českém prostředí se o tom nahlas mluví méně než v USA, kde je budování sítě dávno součástí běžné firemní kultury – ale princip platí stejně: doporučení od člověka, kterého někdo zná a důvěřuje mu, má jinou váhu než anonymní žádost o práci nebo nabídka z inzerátu. Jinými slovy, přesně ta aktivita, ze které máme největší obavy, bývá z dlouhodobého hlediska nejvýnosnější.
Mladší generace to řeší jinak – a ne vždy lépe
Zajímavé světlo na věc hází i další zahraniční zjištění, tentokrát od personální agentury Nova: šest z deseti mladých profesionálů se osobnímu networkingu aktivně vyhýbá a raději ho nahrazuje online komunikací. Čtyři z deseti se přiznávají, že když nevědí, co by na akci řekli, nechávají si od umělé inteligence poradit konkrétní formulace předem. Na první pohled praktická berlička, ale má to svou cenu: kdo se živému rozhovoru s cizím člověkem dlouhodobě vyhýbá, ztrácí v něm jistotu ještě víc, a příští networkingová akce je pak ještě těžší než ta předchozí. Strach se tímto způsobem spíš prohlubuje, než mizí.
Jak se strach v praxi zmenšuje
Dobrá zpráva je, že se strachem z oslovování cizích lidí se dá pracovat podobně jako s jakoukoli jinou dovedností – postupným, opakovaným tréninkem v bezpečnějším prostředí. Pomáhá si před akcí stanovit malý a konkrétní cíl, například „promluvím si dnes se dvěma lidmi o jejich práci", místo mlhavého a vyčerpávajícího „musím oslovit co nejvíc lidí". Pomáhá také přesunout pozornost od sebe k druhému člověku – otázka typu „co vás na vaší práci teď nejvíc zajímá" otevírá rozhovor snadněji než snaha rychle představit vlastní firmu. A pomáhá i přijmout, že odmítnutí nebo lhostejná reakce nic neznamená o naší hodnotě – je to jen informace, že daný člověk zrovna nemá kapacitu nebo zájem, nic víc.
Nejjednodušší ale bývá necvičit osamoceně. V prostředí, kde se stejná skupina lidí schází opakovaně, kde se postupně stávají ze jmen tváře a z tváří známí, strach z prvního oslovení přirozeně slábne – protože už nejde o cizince, ale o lidi, se kterými se příští týden znovu potkáte. Přesně na tomhle principu stojí i setkání My Networking Clubu: pravidelná, menší skupina, kde se networking neodehrává jednou za čas na anonymní konferenci, ale stává se rutinou, při které má každý prostor postupně překonat ten úplně první moment nejistoty.
