Nejcennější kontakt často nepřijde od nejbližšího přítele, ale od člověka, kterého potkáváte jen občas. Co za tím stojí a jak to využít v praxi?
Zeptejte se úspěšného podnikatele, odkud přišla jeho nejlepší obchodní příležitost, a překvapivě často neuslyšíte jméno nejlepšího kamaráda. Uslyšíte spíš „kolega bývalého spolužáka", „člověk, kterého jsem potkal jednou na konferenci" nebo „známý známého ze skupiny na LinkedIn". Tenhle jev má v sociologii jméno a docela solidní výzkumné zázemí – a stojí za to mu rozumět, pokud networking berete vážně.
Proč vzdálenější známost otevírá víc dveří
V 70. letech přišel americký sociolog Mark Granovetter s teorií, která se od té doby stala jedním ze základních kamenů výzkumu sociálních sítí: takzvaná síla slabých vazeb. Jeho zjištění bylo na první pohled kontraintuitivní – lidé nacházeli pracovní příležitosti a obchodní příležitosti častěji přes kontakty, se kterými se stýkali jen občas a nepříliš důvěrně, než přes svůj nejužší okruh rodiny a blízkých přátel.
Vysvětlení je jednoduché, jakmile se nad ním zamyslíte: vaši nejbližší lidé se pohybují ve stejném prostředí jako vy. Znají stejné lidi, čtou podobné zprávy, chodí na podobné akce. Informace, které mají, už pravděpodobně máte taky. Naproti tomu člověk, kterého potkáváte jednou za čas – bývalý kolega, soused, někdo z úplně jiného oboru – se pohybuje v jiné bublině. A právě proto vám může přinést něco, co byste sami nikdy nenašli.
Kolik lidí to skutečně využívá
Že nejde jen o teorii z minulého století, potvrzují i novější čísla. Rozsáhlý průzkum LinkedIn mezi téměř 16 tisíci profesionály ve 17 zemích ukázal, že sedm z deseti lidí, kteří v daném roce nastoupili do nové práce, mělo v cílové firmě už nějaký kontakt. Zajímavější je ale jiný výsledek téhož průzkumu: naprostá většina lidí sice networking považuje za důležitý pro kariéru i byznys, ale jen necelá polovina ho aktivně udržuje v době, kdy se jim daří a nic akutně nepotřebují. Jako hlavní důvod uváděli nedostatek času.
To je přesně ten paradox, který dělá networking těžkým – vazby, které nám nejvíc pomůžou, jsou zároveň ty, do kterých nejsnáz přestaneme investovat, protože se v danou chvíli nezdají naléhavé.
Náhoda se dá nahradit systémem
V běžném životě tyhle slabé vazby vznikají většinou náhodně – bývalý spolubydlící, soused z chalupy, někdo z rodičovské skupiny ve školce. Problém je, že na náhodu se nedá spoléhat, obzvlášť když podnikáte a nové kontakty potřebujete pravidelně, ne jednou za pět let.
Právě tady je rozdíl mezi náhodným a strukturovaným networkingem. Pravidelné setkávání s lidmi z různých oborů, kteří nejsou vašimi konkurenty ani nejbližšími přáteli, dělá přesně to, co Granovetterova teorie popisuje – jen záměrně a opakovaně, místo aby to záviselo na štěstí. Čím pestřejší je skupina oborů kolem vás, tím větší je šance, že někdo bude mít přístup přesně k té informaci, klientovi nebo řešení, které zrovna potřebujete.
Co s tím v praxi
Nejde o to nahradit blízké vztahy vzdálenými – obojí má svou roli. Jde spíš o to nepodceňovat tu druhou skupinu jen proto, že na první pohled působí méně důležitě. V praxi pomáhá udržovat pravidelný, byť řídký kontakt s lidmi mimo svůj obor – stačí občasná zpráva, ne hned schůzka. Pomáhá i aktivně vyhledávat prostředí, kde se pravidelně schází lidé z různých profesí najednou, ne jen z toho vašeho. A hlavně nečekat, až něco budete potřebovat – vazba, kterou začnete budovat až v nouzi, funguje mnohem hůř než ta, která už nějakou dobu tiše existuje.
Závěr
V My Networking Clubu proto stavíme kluby záměrně tak, aby v nich byl z každého oboru jen jeden zástupce – ne kvůli obavě z konkurence, ale protože přesně tahle oborová pestrost je to, co dělá slabé vazby cennými. Pravidelné středeční setkání pak dělá systematicky to, co v běžném životě necháváme na náhodě: mění vzdálené známosti ve funkční síť, na kterou se dá spolehnout ve chvíli, kdy ji potřebujete – a klidně i tehdy, když zrovna ne.
